Přítelovi děti jsou pro mě utrpením!

Dobrý den,
mám dotaz ohledně přítelových dětí. I když to bude znít zřejmě krutě já je prostě a jednoduše nemám ráda, nemůžu je vystát. Má si je brát každých 14 dní a je to pro mě šílené utrpení. Vždy, když je pátek a máme pro ně jet, tak je mi zle od žaludku a vůbec se netěším na celý víkend, mám ho prostě úplně znechucenej. Vždy se kvůli tomu hádáme, protože přítel ví o co jde. Nejhorší je, že s nimi bývám sama doma, protože přítel je v práci. Jednou měsíčně musí mít službu a dvakrát mít děcka, neměli by jsme na sebe moc času, tak jsme se domluvili tak, že si je budeme brát pokaždé, když bude v práci, já bych byla stejně sama doma, tak tím zabijeme aspon jeden víkend. Nevím proč, ale nemůžu to snést. Od rána kolem nich lítám, chystám snídani, vařím, učím se s nimi, no prostě všechno a oni si mě ani nevšimnou a pak příjde přítel z práce a jsou na něm přilepené jak pijavice a ani nemůžeme být spolu chvíli. Zní to zvláštně ale je to tak. I když je máme o víkendu, kdy je přítel doma, tak se plazí jen pořád po něm a otravujou vyloženě já jim jsme lhostejná. Když se má jít někam na výlet nebo tak, tak řeknu, že nevím jestli půjdeme, že mám hodně práce a oni mi řeknou, že půjdou sami s tátou, že já nemusím. Připadám si jak páté kolo u vozu nebo jak jejich služka, je to šílené, ale vše to tak cítím. Myslela jsem si, že mi vadí všechny děcka, ale není to tak. Sestra má syna ve věku 8 let a když vidím, že si rozumí s mým přítelem, tak se mi to líbí a nevadí mi to tak jak u jeho vlastních děcek. Přemýšlím jestli nejsem nějaký monstrum, že je tak nesnáším, ale já to tak opravdu cítím a nevím si už dál rady, trvá to zhruba rok. Děcka jsou staří 8(holka) a 10(kluk)a ještě k tomu jsou hrozně nevychovaní, po celém víkendu vás ani nepozdraví, když je odvezete domů, neumí poděkovat, poprosit, neumývají se, občas se chovají jak zvěř a cokoliv jim dáme, tak je málo a jsou taky rozmazlení. Je to ode mě asi šílené, ale tak to opravdu cítím a nevím jak z toho ven. Byla bych ráda, kdyby jste mi dala aspoň nějakou malou radu do začátku nebo se z nich brzo zblázním.Děkuji P

Komentáře uživatelů ...

7. 12. 2010 9:47:56

Mám naprosto stejný problém a bohužel si s tím taky nevím rady, už jsem přemýšlela i o tom že kvůli jeho dětem svůj vztah s ním ukončím, jeho děti tady prostě budou pořád a já se cítím úplně přesně jako Vy, jako páté kolo u vozu, vždy když si je vezme, je pro mě víkend totálně zkažený a mám na ně vyloženě averzi, je to u nás naprosto stejné jak popisujete Vy. Rada pro Vás bude i radou pro mě, ale já si myslím, že pokud s našimi stávajícími partnery chceme žít, musíme si prostě na jejich děti zvyknout, můj problém ale asi je, že si na ně ani zvykat nechci, nejradši bych byla kdyby si je prostě nebral, je to sobecké, ale je to tak. Manžel chce miminko, ale já stále váhám, jeho děti jsou pro mě nepřekonatelný problém. Říkám si kdyby byly slušně vychované, nebyly rozjívené a totálně rozmazlené, bylo by vše možná jinak, děti mám jinak ráda, sama mám dceru z prvního manželství která s mým současným manželem dobře vychází, ale jeho děti beru tak, že mi prostě jednou za čas když jsou u nás narušujou náš život, to co si my budujem a na co jsme zvyklý, když jsou u nás, je prostě vše úplně jinak a vzhůru nohama a já totálně nešťastná a zoufalá ...

7. 12. 2010 15:54:10

ta co uz. cudzie deti nevychovate. Zrejme si ich rodicia medzi sebou dlho natahovali a tak detiska prisli na to ako mozu rodicov "vydierat" a preto nemaju rodicia autoritu a detiska si dovoluju. Vas chapu mozno ako nejakeho narusitela. Je to provokacia mozno by trebalo nereagovat na to.

9. 12. 2010 11:14:09

já se právě moc nesnažím, aby mě měly rádi, o to mi právě nějak moc nejde. Jen se chci o ně maximálně postarat. Je sice pravda, že je dvakrát nemusím, ale to neznamená, že je nechám hlady nebo jim s něčím nepomůžu, když chtějí. Od začátku to tak nebylo, měla jsem na začátku mého vztahu s přítelem docela ráda a ani mi to nijak nevadilo, že si je bereme každých čtrnáct dní. Tak nějak sem s tím počítala a byla jsem na to připravená, ale stalo se to zhruba někdy v dubnu nebo květnu. Přišlo mi, že mě začly jen využívat a brát mě jako jejich hospodyni a do toho, když vám kolikrát řekly, že s nimi nikam nemusíte, že to zvládnou sami s tatínkem, tak jsem si připadala jako nějaký vetřelec. Domluvili jsme se s přítelem, tak že si je budeme brát teďka jeden měsíc jednou a druhý normálně dvakrát, tak snad mi to trochu pomůže. Já už se opravdu těším na to, až budou v pubertě a nebudou mít už takový zájem jezdit k nám na víkendy. Taky mi od nich docela vadí to, že když je nemáme třeba měsíc, tak se příteli ani neozvou a nezavolají mu a pak k nám dojedou a mohly by se zbláznit samou nákloností k příteli, příjde mi to jako přetvářka a faleš. Přítel tvrdí, že to není možný, že to jsou děcka, že nemají ještě takovej rozum, ale tomu já nevěřím. Když jsme spolu začínali, tak mu volali každý den několikrát a najednou to nejde ani jednou za měsíc. Taky jsem kolikrát přemýšlela, že náš vztah budeme muset ukončit tady kvůli tomu, ale přítele hrozně moc miluji, že jsem zřejmě ochotna jeho děcka přetrpět. A to když jsme oznámila rodičům, že mám staršího přítele a má děti, tak mi řekli, že si to mám hodně rychle rozmyslet, že budu nešťastná, když má děti. A já pořád tomu nevěřila a nechápala jsem proč, kdyby šel vrátit čas, tak věřte tomu, že do toho nejdu. Ještě pro paní, která má podobný problém jak já, chtěla jsem vám říct, že můžete být ráda, že máte vlastní dítě. Já nemám žádné a když přijedou oni, tak si opravdu připadám naprosto zbytečná. Kdybych měla svoje dítě, tak se věnuji jemu, protože věřím, že by to rozhodně ocenilo. No snad se to nějak vyřeší, ale moc šancí tomu nedávám.

10. 12. 2010 15:04:47

Naprosto Vám rozumím a chápu Vás, já ze začátku na jeho děti také neměla averzi a měla jsem je docela ráda, varování ostatních jsem nebrala vážně stejně jako Vy, myslela jsem si, že to přece zvládnu a vzhledem k tomu, že i já mám dítě, jsem v tom neviděla žádnou překážku. Jenže ze začátku vždycky vidíte prostě vše jinak, spoustu věcí jsem se snažila překousnout nebo přejít, ale bohužel nejde přecházet do konečna, že při každé jejich návštěvě vám z bytu udělají kůlničku na dříví a z vás služku, že jsou naprosto nevychovaní, rozjívení a rozmazlení a rozhodně jim nehodlám tolerovat to co netoleruji svému dítěti. Znám moc dobře třeba ty situace, kdy se o ně celý víkend staráte a skáčete kolem nich a když odjíždějí domů, s pozdravem se ani neobtěžují. Jsme ve stejné situaci akorát s tím rozdílem, že mě pomáhá přetrpět víkendy s manželovými dětmi hlavně přítomnost mojí milované holčičky. U nás se víceméně všechny problémy odvíjejí od toho, že ty děti nemají z domova žádný řád, neznají žádná pravidla a myslí si, že si u nás můžou dovolit to samé co doma. Vím že děti si dovolí přesně to, co jim dovolíme my a jsem si vědoma toho, že to jde vyřešit tím, že u nás jim ty pravidla budem určovat, ale na to bohužel musí být dva a v těchto názorech se s manželem tak trochu rozcházíme, protože on, přestože si je vědom toho jak rozjívení a nevychovaní jsou, by je nejradši nechal dělat všechno tak, jak chtějí oni. Bere to tak, že přece je nebude napomínat atd. když je má jednou za čas. Na jednu stranu chápu, že chce být za hodného tatínka, ale na druhou stranu by měl hlavně vychovávat, a když to ty děti neznají doma od mámy, měli by výchovu a respekt poznat alespoň u táty. Přála bych si jen, aby manžel pochopil, že to opravdu není fér vůči mě, která má domácnost na starosti, on bohužel ani netuší co vše to obnáší. A oni? Dovolují si čím dál víc. Poslední dobou to řeším tak, že prostě uděluji rozkazy a zákazy (a nevidím na tom vůbec nic špatného, o tom totiž výchova je, ale to oni bohužel neznají) a jsem ráda, když chvíle s nimi tráví mimo náš domov (třeba na výletě) a beze mě, protože si opravdu nehodlám jimi kazit víkendy a přetvařovat se. Víceméně si za to můžou samy svým chováním. Jim je to sice jedno, ale manžela velice mrzí, že ty chvíle netrávím s nimi jako dřív, někdy to řeší tak, že si děti kvůli mě prostě nevezme. A to, že mi vadí stejně jako Vám, že na něm děti celý víkend visí a já jsem páté kolo u vozu a připadám si naprosto zbytečná, je spíš tak trochu žárlivost (přiznejme si to), protože když tam oni nejsou, tak přece máme pozornost těch svých chlapů pouze pro sebe, ne? A upřímně, těžko se o něj s někým dělíme :-) Kdybyste si někdy o tom chtěla popovídat, budu ráda, protože opravdu kdo tohle nezná, nemůže to pochopit. Držím palečky ať to všechno zvládáte a pokud přítele milujete a jste ochotna jak píšete jeho děti přetrpět, tak třeba do budoucna by Váš problém miminko vyřešilo, minimálně byste se necítila sama a zbytečná :-) Přeji hodně štěstí ...

13. 12. 2010 16:10:52

to je úžásné, snažím se už skoro přes rok najít spřízněnou duši, nějakého člověka, který má velmi podobný problém jak já a bude mi rozumět. vím totiž, že je zbytečné se s tím svěřovat někomu, kdo toto nezažil, pak se na vás ty lidi dívají akorát skrz prsty a myslí, kdo ví jaká nejste hyiena, když nemáte ráda takové malé děti. Jsem moc ráda, že jste odepsala a když jsem si četla váš článek, tak jsem konečně ráda, že nejsem opravdu jediná. Přiznám se, že ze začátku jsem měla strach se s tím někomu svěřit a říct to jak to cítím, ale hledala jsem pár takových článků a dokonce to bylo i nedávné téma v mém oblíbeném časopise a co tam psali ostatní mě jen ujistilo v tom, že nejsem jediná a že je můj názor zcela normální. jedna paní psala dokonce, že větrá peřiny, když ty děti odjedou, tomu už jsem se opravdu zasmála, i když někomu to tak nepříjde, ale člověku občas nic jiného nezbyde, než se jen zasmát a mávnout nad tím rukou. Od té doby co jsem s přítelem a máme jeho děti, tka mám tak o 40 procent víc šedivých vlasů a jsem si jistá, že se můj život zkrátil minimálně o rok, tím jak jsem se kolikrát nervovala a rozčilovala :))) Tento víkend je máme mít a přítel bude v práci, tak to si opět užiju. Byla bych ráda, kdybyste mi dala na sebe třeba mail a mohly by jsme si sem tam něco napsat, když to bude nesnesitelné :)) přeji hezký den a pevné nervy

esmaralda

10. 8. 2016 11:40:49

Úžasné, je o 6 let později co vy tu píšete a já řeším tento problém taky, já to vydržela 8.let do dospělosti manželovo dcery dnes je jí 21.let a musím říct,že doufat,že mě začne mít trochu ráda, byl jeden z největších omylů, je dospělá a ignoruje mě stejně, jako kdykoliv předtím, Vždy jsem si říkala, že je to dítě, že za to nemůže, že já jsem ta dospělá a musím to ukočírovat, Snažila jsem se abychom byli rodina,starala se pečovala ale stále s odporem a naschvály od dcery, kterou jsem chtěla mít jako vlastní. protože to co někdo zažívá 1 x za 14 dní já měla denně- (dcera byla v péči manžela.)Dnes je dospělá mě ignoruje stále stejně, prostě mě nikdy neměla ráda a já jí nemůžu a nechci prosit o kus její lásky, jen mi to moc bolí a jsem zklamaná, protože dnes už je dospělá a já ji už nemůžu omlouvat,že je dítě a nemůže za to, Sama se divím, že jsem to tak dlouho vydržela.Uvědomila jsem si že je to stejné jako s hadem na prsou.Teď se s tím musím srovnat a přijmout tu skutečnost. Docela by mě zajímalo, jak dopadly ty dvě pisatelky předemnou.