Problém so synom
Dobrý deň. Volám sa Jana a veľmi by som vás chcela poprosiť o radu. Budem sa snažiť stručne rozpísať môj problém. Mám 17- ročného syna s ktorým mám v poslednej dobe vážne problémy. Som rozvedená a otec môjho syna o neho roky nejaví záujem , takže som na výchovu sama. Syn má diabetes mellitus 1. stupňa, posledný rok veľmi zle kompenzovaný. Neviem si s ním dať rady, pretože nič nechce dodržiavať, žiadne pokyny, ani moje ani pokyny lekárov. Ak ho v niečom napomeniem pokrikuje po mne aby som sa nestarala, že je to jeho zdravie a jeho život. Je závislý aj na počítačových hrách a ak ho niečo nahnevá, ničí veci, ktoré má po ruke a je jedno či ide o počítač, mobil, monitor, klávesnicu alebo myš...a ak ho chcem potrestať tak , že mu ten počítač zakážem, zbalí si veci a odíde k mojej matke, ktorá sa ale o neho nevie poriadne postarať, zato mi robí po telefóne peklo, že sa o neho nestarám ja, že je chorý a mala by som mu dať všetko a nie mu ešte zakazovať. On to zneužíva, pretože vie , že sa s matkou osobne nestýkam jeho vinou a vždy chodí k nej , nadáva na mňa a vymýšľa si o mne veci, ktoré nie sú pravdivé, len aby sa mu ušli nejaké peniaze na cigarety a pod. Matka nič so mnou nerieši, len verí tomu čo jej on na mňa narozpráva. Ak jej chcem niečo vysvetliť nepočúva ma , len si hovorí svoje. Syn svoju chorobu zneužíva aj tak, že sa zo školy vypýta domov s tým,že učiteľom povie , že si zabudol inzulín doma, alebo že sa necíti dobre , len aby ho pustili domov. Niekedy do školy nevstane vôbec a na otázku prečo nešiel do školy sa len pousmeje. Ja mu potom musím vypisovať ospravedlnenky, aby nemal neospravedlnené hodiny a aby ho zo školy nevyhodili. Teraz mu dokonca hrozí, že bude robiť komisionálne skúšky. A čo sa ešte jeho zdravia týka...ak sa náhodou jeho zdravotný stav nejakým spôsobom zhorší , vždy aj tak všetko riešime až na poslednú chvíľu, pretože kým je ten problém malý odmieta so mnou k lekárovi ísť , no a ak ho tam už dostanem, tak všetku vinu hodí pred mojou matkou znova na mňa. A takto to ide pekne dlho. Proste u môjho syna a matky som za všetko zlé zodpovedná ja. Najviac čo ma ranilo pred pár dňami bolo to,že znova ma nahneval, pretože je veľký neporiadnik, raňajkuje , obeduje a večeria v posteli , papiere a iné odpadky hádže za posteľ,ale poupratovať to nechce, tak som mu zakázala pc a on sa ako vždy zbalil a odišiel na víkend k mojej matke , ktorá mi znova spravila nepeknú prednášku o tom aká som krkavčia mať, že zakazujem vlastnému dieťaťu pc a k tomu ešte chorému a vraj by som ho mala obskakovať a nie mu ešte robotu dávať. Obaja sa vyjadrili, že by mu vraj bolo lepšie v detskom domove ako pri mne. Veľmi ma to všetko zraňuje,pretože sa zo všetkých síl snažím aby bolo medzi nami všetko v poriadku ale vidím , že to čo pre neho robím je veľmi málo. Chcela by som ho aj trochu potrestať, pretože si myslí, že ja nič s tým nespravím a že aj tak si so mnou bude robiť vždy to čo on chce. Tak by som sa teda chcela spýtať, či je nejaký spôsob ako ho dostať do nejakého ústavu alebo domova, keď si myslí, že ja mu neposkytujem riadnu starostlivosť a že by mu bolo lepšie tam. Vyjadril sa, že to mám vybaviť čo najskôr. Chcem podotknúť, že som pár krát navštívila lekárku, s týmto problémom, ale vraj je takmer dospelý a musí sám vedieť čo by mal robiť a čo je pre neho správne. Pred rokom sme navštívili aj detského psychológa, kde sme nič nevyriešili a ktorého už teraz odmieta. Veľmi pekne Vás prosím o radu. Čo môžem v tejto veci urobiť?
Mgr.Zajic [Psycholog] situace, kterou popisujete je opravdu velmi složitá. Zvlášť pokud jste se již pokusila ji řešit s psychologem. Doporučuji Vám pokračovat v konzultacích i sama.
Vámi uváděnou situaci znám poměrně dobře, jde o častý problém, u vás komplikovaný diabetem a nepřítomností otce.
Ze všeho nejdřív si položte otázku, co všechno je třeba řešit akutně, na to se zaměřte. Předpokládám, že potíže se školou, se zdravím a v jednání s vámi. Nepořádek kolem postele můžete řešit později. Vzhledem k vaší pozici bych se ještě jednou zamyslel nad možností promluvit si s vaší matkou a vysvětlit jí závažné potíže se synovou školou a zdravím, které řešíte. Vyhněte se sklouzávání do osobních záležitostí a pokuste se spojit ve snaze uchránit alespoň základní fungování syna.
Synovi je 17, za chvíli bude dospělý a bude vám moci říci, že vás nebude respektovat nijak. Budete ho patrně živit, šatit, opatrovat. Proč? Moc nechápu, proč mu "musíte" psát omluvenky. Jde o jednu z možností, kdy si může vyzkoušet jaké to je, být zodpovědný sám za sebe. Když nechce do školy, ať nechodí, proč mu v tom ale napomáhat?
Netuším, jaké možnosti jsou na Slovensku, ale zde v Čechách, bych doporučil konzultaci s OSPOD - Orgán sociální péče a ochrany dětí na příslušném městském úřadě. Sociální pracovnice dobře znají podobné případy a poradí vám, jak postupovat. Zde bych doporučil dobrovolný pobyt (se souhlasem syna) na pobytovém oddělení - buď s docházením do současné školy, nebo v zařízení se školou. V případě nesouhlasu lze navrhnout diagnostický ústav (horší varianta-již bez potřeby souhlasu syna).
Během pobytu jde složitou situaci řešit společně o něco klidněji, vzájemně si od sebe odpočinete a můžete plánovat, co dál, až se syn vrátí domů. Vaše matka by vám to patrně vyčítala, ale musíte za všech okolností vědět, proč tak činíte. Pokud syn opustí školu, odvykne režimu, bude si dělat co chce, nebude pracovat, bude to patrně horší, než, že vám tento postup někdo vytkne.
Tedy: Kontaktujte sociální odbor, konzultujte to s nimi a uvidíte co dál. Myslete hlavně na to, že dokud se syn o svou budoucnost a zdraví nestará sám, musíte to dělat za něj. Nejspíš se mu nic z toho nebude líbit, stačí, pokud mu vysvětlíte, že on sám vám nedává jinou možnost. Bude muset pochopit, že v životě určité nepřekročitelné hranice existují a pokud je překročí, musí přijmout důsledky z toho plynoucí. Stejně tak bude muset přijmout svou nemoc. Jako batoh, který zkrátka nese na vlastních zádech a revolta proti vám by neměla přerůst v revoltu proti nemoci. I pro něj to bude opravdu těžký úkol, mějte proto pochopení, že v něm bude ještě nějakou dobu selhávat.
Nejspíš jsem vás nepotěšil, ale věřte, že domluvami a dalším omlouváním se situace sama nezlepší. Přeji hodně sil, musíte vědět, proč vše děláte a doufat, že to syn jednou ocení... Opravdu vám velmi držím palce.