Rodiče, já a intrák
Dobrý den, nevím jak začít. Mám již delší problém s rodiči nebo přesněji řečeno spíše sama se sebou. Všechno začalo před 4 roky, když jsem nastoupila do prváku a hlavně na intr. Rodiče mám moc ráda. Jenže postupem času jsem si uvědomovala, že se sice domů v pátek těším, ale jakmile tam přijedu, tak už večer myslím na to jak v neděli pojedu pryč. Přitom jsme si krásně povídali, nic mi nechybělo. Postupem času se to čím dál víc stupńovalo a byly chvíle, kdy jsem domů jela skoro s velkým sebezapřením. Přitom rozhodně nějsem typ, který by za každou cenu chtěl být bez dozoru, který by toho nějak zneužíval, právě naopak jsem spíš taková ta hodná dcera, se ktrou nemají a nikdy neměli rodiče žádné problémy. To je tedy jedna rovina problému. Druhá je ta, že na intru jsem tedy byla samozřejmě šťastná. Byla jsem š´tastná za svoje spolubydlící, lepší jsem si nemohla přát. Nejšťastnější jsem byla za skoro všechny vychovatelky, hlavně naší skupinovou vychovatelku. A tady je právě ten problém. Já jsem se na ní hned v prváku strašně moc upnula. Asi právem, protože ona mi hodně pomohla, vlastně mi pomohla se navrátit do tzv. normálního života, protože před tím jsem byla na základní škole spíše takový obětní beránek, což mě připravila o důvěru k lidem. Ona mi moc pomohla. Jenže jsem se k ní upnula do té míry, že jsem jeden čas skoro o všem co jsem chtěla udělat, přemýšlela co by tomu řekla, jestli by to udělala také tak. Naštěstí jsem se z tého závyslosti horko těžko dostala, ale te´d jsem najednou zjistila, že ačkoli pro mě už všechno zkončilo, maturitu mám za sebou, není snad jeden den, kdy bych nemyslela na to jak to bylo fajn, kdy bych si nevzpoměla na nejrůznější zážitky, kdy by mě nenapadlo, co si vůbec počnu bez toho, abych věděla že někde je ta vychovatelka nebo vlastně i kterákoli z jiných vychovatelek. Navíc nevím co si mám počít, abych si dokázala alespoň trochu radovat z prázdnin, užívat si že mohu být s rodičema. Namísto toho mám výčitky svědomí z toho, že žádnou radost nepociťuji a že se mi za celé čtyři roky nepodařilo překonat svou touhu být pryč z domova. Dokonce vyhledává jakýkoli okamžik, kdy bych se mohla vzdálit, třeba jedu radši nakoupit, než bych byla doma. nedokážu si to vysvětlit. Co vy si o tom všem myslíte? Předem děkuji za odpověď.
PhDr.Burdova [Psycholog]