Vojtova metoda - psychické zranění?
Dobrý den,
obracím se na vás jako psychology s prosbou o radu.
Náš malý Honzík má tři měsíce a od minulého týdne jsme začali cvičit Vojtovu metodu (reflexní plazení) kvůli predilekci hlavičky vlevo a asymetrii těla (projevuje se především, když je na bříšku). Asi tuto metodu znáte, v podstatě má jít o to, že rodič zaujme s dítětem určitou polohu a tiskne mu reflexní body, které vyvolají určitý reflex - tedy zatnutí těch správných svalů, aby dítě mělo šanci si vyzkoušet správný pohybový vzorec narozdíl od špatného, který stále používá a postupně špatný nahradit tím správným. Vím, že to miminka nebolí, i když při tom hodně křičí.
Přesto však na Honzíkovi pozoruji, že je to pro něj obrovský stres, protože, co jsme začali cvičit, celé dny prospí ( a ze spaní vzdychá). To předtím nedělal, byl veselé a živé miminko. Když nespí, je hodně apatický a vyhýbá se očnímu kontaktu se mnou (to taky nedělával). Když už ho donutím, aby se na mě podíval (tím, že přejdu tam, kam otočil hlavičku), dívá se na mě hrozně smutně a vyčítavě. Dřív byl veselý, stále si broukal a neustále potřeboval něčím zabavit, teď jen tiše sedí, nevydá ani hlásku a dívá se do prázdna. A to je to, co mě hodně znepokojuje. Cvičíme 4x denně 5 minut - což se zdá málo, ale vzhledem k tomu, že teď jinak stále spí, mám pocit, že přes den zažije opravdu jen minimum pozitivních chvil. Snažím se aspoň před cvičením si s ním chvilku hrát - ale zbývá na to jen chvilka času (vzhledem k tomu, že musí ještě jíst a nemá cvičit po jídle).
Jsem z toho tedy dost špatná - ani ne tak ze cvičení samotného (i když ten jeho řev je až hysterický), jako z toho, že to má dopad na celý jeho den. Vím, že Vojtova metoda jako rehabilitační terapie je uznávaná po celém světě, přesto mám obavu, jestli nemůže mít negativní dopad na psychiku takto malého dítěte. Nevím, jestli někdo dělal výzkumy v této oblasti.Vím, že si nic nebude pamatovat, až vyroste, ale mám strach, že v jeho podvědomí to bude, že zažíval určité násilí od své matky - opakované násilí, kterému nerozuměl. Proto by mě zajímal váš názor jako psychologů.
Naše obvodní doktorka říkala, že by se to mělo dát do pořádku i samo - rehabilitace byla spíš moje iniciativa. Fyzioterapeutka zas ale říkala, že bez cvičení by měl problém s plazením, lezením i chozením (a já sama vidím, že za třetí měsíc neudělal v poloze na bříšku žádný pokrok). Netušila jsem ale, jak hodně to poznamená celý náš den i mimo cvičení samotné, a tak si říkám, že by možná bylo jednodušší chodit na cvičení pak s desetiletým dítětem, které má třeba skoliózu páteře, než způsobit svému dítěti nějaké vnitřní zranění či psychickou újmu možná na celý život. Taky mám obavu nad jeho dalším vývojem (řečovým, psychomotorickým), když vlastně celé dny prospí. Co si o tom myslíte vy? Moc děkuji za váš názor.
PhDr.Burdova [Psycholog]