Nevěra a žárlivost v 31 let. manželství
Žijeme 31 let ve šťastném manželství. Brali jsme se mladí a stávalo se, že můj muž se při různých příležitostech choval k jiným ženám na můj vkus příliš důvěrně. Když jsem to někdy nevydržela, pohádali jsme se, muž mi řekl, že jsem žárlivá a tím to skončilo, vždycky to časem přešlo. Pak se nám postupně narodily tři děti, takže jsem zhruba deset let nikam moc večer chodit nemohla. Když šel sám, asi třikrát do měsíce, pořád ve mně hlodalo, co tam asi dělá, když tam nejsem. Ale vždycky se do rána vrátil, někdy jsme se pohádali, žárlila jsem, ale vždycky to spravil čas, jinak jsme spolu byli rádi. Po narození syna, z něj vypadlo, jak je rád, že mě má, že mi parkrát zahnul, ale že si uvědomil, že mě opravdu miluje. Prožila jsem si svoje, ale všechno se časem uklidnilo, mě se podařilo přesvědčit samu sebe, že je to minulost, uvěřit, že už se to nestane. Jinak jsme spolu byli šťastní, dokonce i milování se vrátilo krásné, jak bylo dřív. Teď je nám padesát. Co se týče sexu, já jsem spokojená a on se mi zdá taky. Muž si tak dvakrát měsíčně vyjde sám za kamarády, občas má školení, které se protáhne, pochybnosti mám, ale toleruji to. Pak jsem z jeho mailu zjistila, že se minimálně pět let schází se dvěma ženami mého věku Maily se týkaly povětšinou toho, kdy a kde se sejdou, někdy jsou tam choulostivé narážky, které se ale nedají úplně jednoznačně vysvětlit, s bývalou kolegyní si vyměňují ty sprostý blbinky, co lítaj po internetu. Vůbec jsem si nepřipustila, že by nešlo o jasnou nevěru. Zatloukal, lhal, nakonec prohlásil, že jsou to kamarádky, s kterýma nic nemá a že se s nimi bude stýkat dál, protože o nic nejde. Svědomí má čisté, laškování v mailech přece nemůžu brát vážně, sprosťárny si po internetu posílá kdekdo. Od té doby se ke mně chová hezky. Ale se mnou to jde z kopce. Pořád na to myslím, chci vědět, co kde kdy proč jak a s kým, pátrám v mailech, přitom mě to ničí, nemůžu spát. On trvá na svém, má mě pořád rád, nechce mezi námi nic zničit, ale s kamarádkami se bude dál scházet. Nic s nimi nemá a kdybych nebyla tak žárlivá, mohl by mi říkat pravdu a byl by klid. Možná, že je to všechno pravda a ten, kdo všechno ničí, jsem já. Já si ale nejsem schopná poručit a udělat tu tlustou čáru a mám pocit, že se do toho propadám hloub a hloub. Pořád je ve mně strašná nedůvěra, že se snaží jen proto, aby se to zklidnilo, a pak mohl dál pokračovat jako dřív. Doma pohoda s ženskou, se kterou si rozumí a která vyhovuje jeho potřebám a občas si povyrazit s kamarádkami. Já ho snad mám pořád ráda, lépe řečeno, život bez něj si nedovedu vůbec představit, ale taky si nedovedu představit, že bych žila dál takhle. Věřit mu po tomhle už nebudu a co bude, až řekne, že někam jde? Prosím, poraďte mi, jak se zbavit té žárlivosti, jak na sobě pracovat, nebo co změnit ve vztahu, abych se z toho bludného kruhu nějak vymotala.
PhDr.Ondrejkova [Psycholog]