Strach z budoucna
Dobrý den,
mívám špatné dny, kdy na mě všechno padá - představuju si budoucnost a vidím všcehno černě. Je mi 20, studuju. Mám strach, že si nikoho nenajdu a když si někoho najdu, tak pak budeme mít děti a všcehno se bude točit jen kolem nich a z práce do práce - stereotyp a¨než se člověk naděje, tak už bude starý. Kladu si otázky typu: kdo vlastně jsme, za čím jdeme apod.
Já normálně nejsem pesimisticky založený člověk, ba naopak - nemám ráda pesimisty, ale v takovýchle dnech vidím všcehno strašně černě. Vím, že jsem se tolikrát budoucnu bála, ale že to vždycky nějak pak dopadlo, že jsem si odnesla mnoho pěkných vzpomínek z určitých period mého života. Mohla bych teď vyjmenovat spoustu krásných věcí, které na mě čekají, ale nedokážu se z nich těšit. Mám z budoucna takový strach, že chci od života utéct, protože mám strach, že pak přijdou další a další takovéhle dny Nejvíc mě na tom štve, že nejsem sama sobě pánem. Že i když si dokážu říct, že to zas bude ok a v podstatě se nic hrozného nestalo!, ale cosi v hlavě mi pořád nekecává (teď tím nemyslím, že slyším nějaké hlasy), jak život nestojí za nic, jak já nestojím za nic a celý svět nestojí za nic. Celý den se mi chce brečet, i když vím, že to je kvůli ničemu.
Mám přátele, kterým bych se mohla svěřit, ale nechci je otravovat a ty moje nálady mi přijdou časté, že znechucují i mě, natož jiné lidi. A navíc se za ty svoje stavy stydím, protože si připadám jak nějaký slaboch. Když vím, že spoustu lidí se trápí kvůli hroznějším věcem, připadám si jako nějaký rozmazlený fracek,co "neví, co s časem". Nevím, jestli vyhledat odbornou pomoc - přijde mi divné se svěřovat někomu, koho vůbec neznám, i když je to odborník. Dneska tu píšu, protože potřebuju někomu dát vědět, jak se cítím. Děkuju předem za vaši reakci
PhDr.Ondrejkova [Psycholog]