Matčina úzkost
Dobrý den.
V roce 2002, tehdy mi bylo 10 let, se mi stala vážná nehoda, při které mě na přechodu pro chodce srazilo auto. Brzy jsem se uzdravila, ale roku 2009 se náhle objevila epilepsie, podle lékařů byla příčinou nehoda. Můj problém spočívá v tom, že nyní jsem ve věku, kdy se chci už trochu osamostatňovat, to ale nese špatně má matka. Říká, že mě chápe, ale nemůže si pomoct. Kdykoliv mám odjet na nějakou chvíli od ní z domova pryč, tak podle jejích slov ji zachvacuje nesmírná úzkost, tím mezi námi pak vznikají zbytečné rozepře. Za rok mě čeká maturita, po ní bych se ráda dostala na vysokou školu, to znamená život v jiném městě, kdy bych domů nemohla jezdit denně. Mezi sebou máme víc, než kamarádský vztah, proto jí chci pomoct. Nedávno mi řekla, že možná udělala chybu, když v době té nehody nevyhledala odbornou pomoc a hrála statečnou. Myslíte že není pozdě udělat to teď? Jde tomu jejímu stavu nějak pomoct? Děkuji, Monika.
A Vaše epilepsie je léky dobře zabezpečená - resp. nestrachuje se o Vás maminka právě kvůli tomu, že byste někde nečekaně mohla dostat záchvat? Pokud lékařsky je problém takto dobře podchycen, dejte situaci čas. 18 let je opravdu teprve práh dospělosti. Hlásíte se po maturitě na vysokou, to bude ideálně postupný přechod mezi domovem u rodičů a Vaší samostatnou dospělostí. S maminkou o tom hodně komunikujte. Samozřejmě, že na vyhledání pomoci není nikdy pozdě, jestliže by o to maminka stála. Ať se vše podaří.
Komentáře uživatelů ...
Ahojky Mončo...
Buhužel Tvojí maminku naprosto chápu. Ten strach a tak, protože se jí, ačkoli nechce, vykresluje stále scénka jak se Ti stala ona nehoda..:-(
v naší rodině se stala věc jiná ale mělo to stejný dopad. Stavy úzkosti a neuvěřitelný strach, který nutil danou osobu každý den vést panické telefonáty a podobně.
Asi nejhorší bylo že v té době byla sama jen se svým synkem který měl tu nehodu. Proto ho nechtěla pustit ani na výlet (14-15 let mu bylo v té době), do školy byl denně doprovázen, no prostě hrůza. Léčbu maminka odmítala se slovy, že jsme blázni a ničeho si nevážíme a občas to končilo hysterickým záchvatem a to ani maličko nepřikresluji. Po té co se zamilovala to z ní jen velmi částečně opadlo, její přítel, s pomocí jejího synka, jí donutil nastoupit k psychologovi, který jí následně předal někam na psychiatrii a behem roku všechno odešlo bez léků. Důležité je jít někam kde Vás opravdu vyslechnou a pomůžou, protože ne každá pomoc by se mohla ověřit jako ta správná. Rozhodně bych, být Tvou mamčou, vyhledala pomoc, ale nejlépe na doporučení, aby to bylo opravdu odborné. Pomůže jí to určitě, ale čím to bude dýl odkládat, tím déle to bude trvat než se z toho dostane.
Ještě bych dodala, pro Tvé dobro, aby jsi jí do toho dostala taky, protože jinak dopadneš jak můj strejda s tetou kteří žili v jednom domě s mojí babičkou celý její život, trpěla taky touto panickou hrůzou z představy odloučení. Tak dej vědět jak si vedete, tohle mě docela dost zajímá.
PhDr.Burdova [Psycholog]