Manželovo lhaní a nedůvěra
Dobrý den,
Je mi 30 let a s manželem jsme spolu 6 let. Nedávno jsem zjistila, že mi manžel lže. Stalo se to již po několikáté a přesto mě to vyvedlo dost z rovnováhy. Přes důkazy a fakta mi lže do očí. Vztah máme jinak pěkný a je mi s ním dobře. Zatajil mi / posléze lhal o kurzu za 200.000 Kč, který mu teoreticky může pomoci v podnikání, jak říká. Vzal si na to bez mého vědomí půjčku. Vím, že ji dokáže splatit, o to v podstatě nejde, ale jde mi o princip a o to, že se takové věci nedělají. Všichni v okolí, včetně mě mu říkají, že podobné kurzy jsou jen na to, aby z lidí vyždímali peníze, že pokud to v člověku není, nepomůže mu ani svěcená voda. Manžel si ale nedá říct a chce jít za svým snem dál. Víte, kdyby mi o tom řekl, určitě bych nebyla štěstím bez sebe a snažila se mu to rozmluvit, ale věřím, že po nějaké době bych na to přistoupila. Něco podobného udělal i před rokem, což jsem náhodně z jistila a nakonec mu to rozmluvila a peníze mu vrátili. Mé zjištění nebylo taky úplně čisté, kontrolovala jsem mu mailovou poštu. On tvrdí, že mi o tom neřekl proto, že musím mít o všem přehled, že všechno vím nejlíp a že mám potřebu kontrolovat celý jeho život. Asi má pravdu. Myslím, že tuto vlastnost mám jednak z dětství díky manželství mých rodičů a taky i vypěstovanou našim současným vztahem. Nedůvěřuju mu. Vím, že když se ode mě „vzdaluje“, začíná něco „kutit“ a něco je špatně. Bylo to tak už několikrát v minulosti, ač teda vždycky nelhal. To lhaní mě vykolejilo z míry, protože najednou mám pocit, že jsem si vzala muže, kterého neznám. Je to někdo cizí. Taky přemýšlím, co všechno za těch 6 společných let byla lež a co pravda. Zda lže pořád nebo jen v tomhle_ Už několikrát jsem mu říkala, že krom finančního zatížení (o kterém by neměl rozhodovat sám) mu přestávám věřit. Prosila jsem ho několikrát, že chci slyšet pravdu, at je jakákoliv. Jsme manželé a už to není jen jeho věc. Vždy to jsem já, kdo po hádce přichází s usmířením. Mám pocit, že vždy já dělám ten první krok. Tvrdí, že mě miluje, chce se mnou být, ale na druhou stranu, já se obávám, že kdybych mu dnes dala sbohem, tak si půjde dál svým životem bez ohlédnutí. Co bych měla dělat? Jak se k němu chovat?Nebo ho/to mám celé nechat plavat a o nic se nesnažit? Třeba mi bez něho časem bude líp. Momentálně si změnil hesla na mailech, což mě přivádí k názoru, že má dál potřebu v tom pokračovat. Ikdyž rovněž chápu, že má právo mít jistou volnost a soukromý. Vím, že to není poslední jeho výmysl, je ten typ, který pořád něco vymýšlí a „kutí“ a já mám obavu, co to bude příště. Stojí mi tyto psychické stavy za to dál ve vztahu pokračovat? Jsem strašně přecitlivěla, všechno si strašně beru a řeším. Tím se utápím ve vlastní depresi.
Děkuji za Váš názor.
PhDr.Burdova [Psycholog] Vaše společná situace vypadá nadějně v tom směru, že na ní máte oba poměrně rovnocenný podíl. Vy jej opravdu nadměrně kontrolujete a on s Vámi nejedná důstojně a dospěle. Jako matka se synem. A je na Vás obou, abyste spolu tuto "hru" přestali hrát, jinak se z toho nevymotáte.
Nejsnadněji Vám to půjde cestou manželské poradny, kde Vás povede odborník. Pokud si budete chtít pomoct sami, v klidu si spolu sedněte a sepiště si jasná a konkrétní pravidla. "Např. nebudu kontrolovat mobil, nebudu vyžadovat podrobnosti, co všechno dělal." a naopak "o svých rozhodnutích se vždy poradím, s partnerkou budu co nejvíce sdílet svoje názory a postoje." Atd...
Uklidněte se, že hesla změnil za nekalým účelem. Jeho právo na soukromí je nezpochybnitelné. Celý život máte před sebou, co nejdříve tedy změňte takový zhoubný mateřský způsob partnerského soužití za ten zdravý - partnerský.