Jsem úplně na dne!
To máte tak. Asi odmalička jsem byl jiný, co se týče výchovy. Prostě jsem byl vychováván v rozpadlé rodině sám sebou nebo babičkou. Jsem zvyklý na samotu, protože otec a matka byli pořád v práci. Jenže to se pak asi odrazilo na mé budoucnosti. Plus to, že mě druhá babička vychovávala stylem, že všichni jsou si rovni a ke všem se mám chovat hodně. Zkrátka místo toho, abych se slovně i fyzicky bránil, nastavím druhou tvář. Měl jsem i problémy se vzhledem. Ostatně mě v tomto kraji zná každej kvůli mojí rodině. Strejcové jsou grázlové, jedna teta je svině a to se pak odráží do všeobecného mínění. Tím jsem se nechal unést a už na základce si ze mě dělali srandu. Krom toho mi pořád někdo dával najevo, jak vypadám směšně. Pak jsem se dozvěděl, že jsem nejhnusnější ze třídy, na střední mi to taky pár lidí řeklo do očí a já se uzavřel a nechodil do školy. Vyhýbal jsem se lidem. Přestože mi někdo řekl, že vypadám hezky, že jsem sympatický, tak ne, pořád ty vzpomínky jsou. A pořád bude vládnout ta negace. Jenže já jsem bloklej, bojím se cokoliv udělat od založení profilu na fb po dodělat si střední. Tady v okolí nemám žádné kamarády a připadám si jako nula, která nic nedokázala. Vrstevníci už jsou mnohem dál. Píšu si s jednou dívkou a to je opak, má kamarády po celé republice, pracuje při škole, jezdí na tábory, pořádá scénky na kampaň proti drogám atd...
Když se s tím provonám, tak jsem opravdu nula. A to jsem měl stejnej zájem jako ona. Dneska jsem si myslel, jak to dokážu ovládnout a nebudou mě zajímat lidi, co si o mně myslí. No a jdu ulicí z vlaku, tam jeden kamarád (od vidění) a mechanik u kterýho si matka nechává opravovat auto. Pozdravil jsem kamaráda, i toho mechanika. Kamarád sice odpověděl, ale ten mechanik se podíval stranou s takovým "panebože, to je on" pohledem. Jenže to není jedinej případ.(není to v mojí hlavě) Soused měl narozky a já tam u něj byl. Přišel další jeho pozvanej host a ten když mě viděl tak prohlásil "to si děláš prdel" Co tu chce ?" Víte po tom všem a s nulovou vidinou zlepšení by to tady člověk nejraději ukončil. Už jsem o tom přemýšlel, když mi matka řekla, že jsem falešnej člověk. To je taky další kapitola. Ona do mě nevidí. Já to dělám úmyslně, protože pak vymýšlí kraviny a brečí a pořád jen brečí. Tuhle jsem ji řekl o co jde.Týden na to mi řekl, že mi nevěří, že je to podle ní jen výmysl, abych nemusel chodit do školy, pracovat. Přitom já to chci,mám hodně snů, ale ten rušivý element je silnější. Ale naděje se postupně vytrácí. Mám takovej pocit, jako kdybych měl už tu linku života předem nalinkovanou a já jen po ní šel. Já se bojím, že když se přestěhuju, všude to bude stejný. A přitom ti lidi mě znají jen z doslechu, nikdy jsem s nimi nemluvil, tak aby si o mně mohli utvořit obrázek. Jsem zas na dně. Mám strach opravdu cokoliv udělat, protože vždy to bylo jen k horšímu. Krom toho naděje a síla, touha, radost žít, to je všechno na dně. Syndrom vyhoření. Dík za přečtení a za případnou reakci.
Mgr.Vrankova [Psycholog] Čo popisujete znie veľmi smutno. Verím, že Vám tieto pocity bránia v pokojnom živote, určite však v tom nie ste sám. Problém so sebavedomím a sebaobrazom je zvyčajne veľmi hlboký - sám to cítite, keďže popisujete aj niečo z detstva. Naozaj je pravda, že spôsob reagovania, vnímania seba aj okolia súvisí s tým ako sme boli vychovávaný a aké sme mali skúsenosti. Nie je to však niečo, čo by sa nedalo alebo nemalo zmeniť. Napríklad v období puberty a skoršej dospelosti človek oveľa intenzívnejšie a citlivejšie vníma takéto veci. Navrhujem , aby ste si skúsili nájsť niečo, čo Vám ide, čo Vás baví a skúsili sa začať tomu venovať. Napríklad nejaký šport, v ktorom nie ste vyslovene odkázaný na druhých, ale kde na druhej strane ľudí stretnete. Tiež môžu pomôcť nové kontakty na sociálnych sieťach - stačí aj jeden vzťah, ktorý Vám bude oporou (pozor však aby ste to neprehnal, ľahko sa na to namotá). Niekedy môže pomôcť aj zmena prostredia, ak máte naozaj pocit, že sú ľudia na Vás prednastavený. Škola alebo práca v inom meste... Druhá stránka veci je, že ľudia sa k človeku zväčša chovajú tak, ako sa sám prezentuje, čiže je možné že by bola potrebná aj nejaká zmena z Vášho vnútra - ak nebudú fungovať vyššie uvedené veci. A na to je už lepšie mať nejakého prostredníka, napríklad terapiu u psychológa. Držím palce a pekné dni!
PhDr.Ondrejkova [Psycholog]