Bojím se samoty

Dobrý den,
je mi 25 let a dva roky sem chodila s přítelem. Před týdnem se se mnou rozešel. Nikdy na mě neměl čas, vždycky byla na prvnim místě práce, pak kamarádi, cvičení, tvrdil mi, že mě má rád, ale nehodlá na svym životě nic měnit, protože mu to tak vyhovuje. Jednou za čas sem nevydržela a rozbrečela se, že na mě nemá vůbec čas. Většinou to bylo, když něco slíbil a nesplnil to. Obvykle mi na to řekl, že ví, jak náš vztah dopadne, protože on se nezmění, takže dřív nebo pozdějš ho to začne štvát a rozejdeme se. Tak se stalo. Problém je, že já sem ho opravdu upřímně milovala a pořád ještě miluju. Byl svuj, byl taky ale neskutečně inteligentní, pracovitej, vtipnej, mohla sem se s ním bavit o čemkoliv. Vedle něj sem si uvědomila, jak sem jiná než většina lidí a čím to bylo, že sem si nemohla nikoho najít, on byl muj první vážnej vztah. Teď odešel, řekl mi, že mě má rád, ale nechce koukat na to, jak se trápim, a čim dřív to uděláme, tim líp, později by mě to bolelo mnohem víc. Jsem pro něj prej moc dobrá a zastloužim si někoho lepšího, kdo na mě bude mít čas...on chtěl zároveň mít svuj klid. Prej nikdy nechce rodinu a tak až já bych jí chtěla, stejně bysme se rozešli. Opravdu si nemyslim, že by měl jinou a upřímně ty dva roky byly téměř permanentní stres. Většina věcí nevyšla, kvůli jeho práci, viděli sme se tak jednou týdně, slíbil, že přijede v šest a půjdeme na večeři, pak přijel v devět, nezavolal, nikam sme nešli, protože byl unavenej, byla sem téměr pořád zklamaná. Tvrdil mi, že je to normální, že mám nereálný očekávání od vztahu. Zároveň když už sme byli spolu, byl na mě hodnej, měl o mě zájem, ale taky dokázal ten jedinej den, kdy sme se viděli, ležet celej den u televize. Chodili sme spolu maximálně tak do kina, jinam sem ho nikdy nevytáhla. Teď je pryč a já logicky vim, že je to tak asi správně. Chvíli bude trvat, než to dojde i srdci, ale musim to tak prostě přijmout, já vim. Jenom mám neskutečnej strach, že zůstanu sama. S většinou lidí si nerozumim a nikdy sem si nerozuměla, nikdy sem nezapadla do kolektivu, s nikým sem nechodila ani na střední ani potom. Kolikrát sem s někym začala vídat a pak sem utekla, protože sem si s nim neměla co říct. Mám strach, že se už nikdy nezamiluji, protože lidí, který by mě okouzlili svojí inteligencí, nadhledem, lidí, který by byli opravdu osobnosti a věděli, co chtějí od života, těch je opravdu málo. Upřímně vůbec nevím, co mám dělat. Přítel má pocit, že mě zachránil, že si zasloužim lepší život s někym lepšim. Já sem si ale jistá, že nikoho lepšího nepotkam a pokud potkam, bude to za dlouho. Už jsem přemýšlela i nad rodinou a teď se opravdu děsím toho, že ji nikdy mít nebudu a to bych nepřežila. Nevím, jestli tady existuje nějaká rada, protože rady typu, že to chce čas, a že je to tak opravdu lepší, slýchávám každej den. OK, odešel, to se stává a i když to neni jednoduchý a momentálně si to nedokážu představit, asi se s tim časem srovnam, ale ta samota, ta mě děsí naprosto neskutečně.

Komentáře uživatelů ...