Citové pouto
Dobrý den,
před 6 lety jsem se přistěhovala ke svému příteli (53 let). Nebyl nikdy ženat a bydlí se svou matkou. Při prvním setkání matka na mě působila celkem pozitivně. Ale jak jsem se sem nastěhovala, začala vyvádět nemilé věci. Absolutně bez důvodu. Také mi psala půl roku ošklivé a vyčítavé smsky, ve kterých jsem se utápěla sama, protože mě požádala, abych si to nechala pro sebe a neříkala o nich nikomu. To jsem ale nevěděla, co budou obsahovat. Nikdy nic bohužel pozitivního o mě neřekla a nikdy nevyšla vstříc. Přála jsem jí k narozeninám, svátku, Vánocům a žádná odezva. Naopak. Ještě mi vrátila dárky, které jsem jí koupila, abych jí udělala radost. Mě nikdy nepopřála k ničemu a ani k těm Vánocům. Nikdy jsem na ní nezvýšila hlas, ani neodepsala hrubě na její útočné smsky. Ale i když napáchala, tak jsem jí uvařila, upekla,snažila pomáhat, být milá. Dělala jsem, že se vlastně nic nestalo a když jsem jí pozdravila, tak ani neodpověděla na pozdravy. Tak si říkám, jestli to je normální. Nejsem žena, která leží na gauči, nebo která se chodí s kamarádkami pobavit. Nikdy jsem nebyla líná a pokud nemám vše hotovo, tak nejsem ve své kůži. Tak si často kladu otázku proč se takhle ke mě chovala. Kolikrát mi přišlo, že nás chce rozdělit. Přítel měl před x-lety přítelkyni (nežili spolu) a jeho matka do toho vzathu také prý někdy zasahovala. Rozešli se, a po několika letech se od této bývalé přítelkyně dozvěděl, že jejich rozchod zapříčinila i jeho matka. Přítele jsem se několikrát ptala, proč se ke mě takhle chová a páchá a on mi na to řekl, že si hájí její zájmy. Že prý nejsem žena podle jejich představ (že není žádná, protože se taková ještě nenarodila). Ještě bych se chtěla zeptat na váš názor, když sedíme s přítelem na gauči a jeho matka k nám vlítla opilá a začala bezdůvodně na mě útočit a on jí nechal a neřekl vůbec nic (to bylo na samém začátku). Já jsem seděla jak opařená a bylo mi to líto. Pak jsem se jí snažila vyhýbat, aby na mě zase neměla nějaké připomínky. Asi po 14 dnech (přítel tvrdí, že po 2měsících) jsem za ní šla a dělala jsem, že se nic nestalo. Říkala jsem si, když člověk udělá chybu, tak má přijít on, a ne ten co byl ukřivděný. Přítel mi to vyčítá dodnes, že jsem po tom incidentu měla za ní jít hned. Můžete mi prosím napsat váš názor na tuto situaci? Co si o tom myslíte Vy. Já už si začínám říkat, kde dělám já chyby.. Moc Vám děkuji..
PhDr.Ondrejkova [Psycholog]