Mamka mě citově vydírá ve všem
Dobrý den,
je mi 20 let a už přes 3 roky chodím s přítelem.Máme velmi vážný a krásný vztah, jenže nám v tom brání moje mamka a já nevím co dělat dál. Moje mamka mě psychicky citově vydírá a to ve všem. A já už nemám sílu na to. Neumí se smířit s tím, že už jsem dospěla. Mám bratra 23 let ten se odstěhoval s přítelkyni do bytovky, protože to neuměli, sní vydržet, od té doby co se odstěhovali je to ještě horší s mamkou, protože bydlíme v rodinném domě. Já s přítelem nechceme zde bydlet sní už jsem se natrápila dost a přítel se nemůže na to dívat jak mě ničí. Ona od té doby co se odstěhovali mi nařizuje, že musím sní a s taťkou bydlet, že všichni ji nemají rádi že prý ji ubližujeme a nikdo ji nemá rád, a že všichni od ní utíkají, a že tohle nemohu jí udělat že jsem její dcera a že jestli se také odstěhují, tak že spáchá sebevraždu a skočí pod vlak nebo se práškama otráví nebo skočí z okna, neustále mi to říká a vyhrožuje. Já nevím co dělat, ona je nesnesitelná pořád nadává je 100% pesimista, nic mi nedovolí do všeho se motá a má první a poslední slovo. Já ji nemohu nic říci protože jen řeknu svůj názor, že chci žít svůj život s přítelem a že se má smířit s tím, že sama se musím rozhodovat a chci si žít svůj vlastní život,svoji rodinu, jenže ona se hned rozbrečí a už mluví že je zas ta špatná a chce spáchat sebevraždu. Já nevím co dělat s přítelem už nás to nebaví takhle žít.A bydlet zde to nejde když pořád mi stojí za zadkem a pořád mě diriguje, ve všem. Proč mám tohle triko a ne tohle, proč vařím tak a ne podle ní,že v 9 hod. mám jít spát atd. .. a když ji řeknu názor svůj už zase brečí a tak je neustále pořád. Nejhorší je, že jsem na pracáku neumím si najít práci a tak křičí i kvůli tomu a vše mi vyčítá, i cizí problémy od lidi které neznám. U přítele bydlet nemohu tam se nevlezu mají plný dům, zato užasnou rodinu má přítel, on má rodinu tak jak má být, harmonická, vtipná prostě závidím, proto chápu že přítel NECHCE U MĚ BYDLET v také atmosféře, kde mamka neustále je na dně, řve, brečí a taťkovi to je jedno protože už také na to nemá nervy, protože cokoliv ji řeknete v dobrém ona má svůj vlastní scénář ve špatném. Nejhorší je to, že mi je ji líto, proto se snažím ji vyhovět ve všem. A pak se zato užírám, že jsem šla na školu takovou kterou chtěla ona a ne já , ale tak už nechci žít. A jinam nemohu jít protože se sesype a vyčte mi to navíc peníze nemám kdybych se chtěla odstěhovat a přítel také neví co dělat. On je výdělečně činný ale i on je na mojí mamku krátký. A k psychiatrovi nechce jít je moc drahý atd. Potřebují poradit co máme dělat? Proč se tak chová, já kvůli ní nemohu nic udělat a brzdím všechno v životě. Ona mi zakazuje vše lidi mi v okolí říkají že jestli se neodstěhují tak mi udělá peklo v životě ale já se nemohu odstěhovat co když se zhroutí nebo něco udělá. Já nevím co dělat prosím pomozte mi jsem zoufalá, a už mi to leze na mozek, pořád brečím jak mě deptá a nic nedovolí chová se ke mně jako by mi bylo 10 let. Pomozte mi prosím.
Mgr.Vrankova [Psycholog] Čo popisujete, je veľmi nepríjemná situácia. Na jednej strane si sama uvedomujete, že ak zostanete v tomto prostredí, bude Vás to ničiť, na druhej strane hovoríte, že odísť nemôžete. Chápem túto dilemu, najmä s ohľadom na citové vydieranie Vašej matky.
Napriek tomu, že to môže vyznieť sebecky - najpodstatnejšia stránka je tu však Vaše zdravie a Váš život. Proste je prirodzené, že si v určitom období začneme budovať svoje hniezdo a osamostatňovať sa. Pre ženy/matky môže byť toto obdobie ich detí náročné - často sa dostávajú do negatívnych psychických stavov - presne ako to popisujete o Vašej mame. Volá sa to tzv.syndróm prázdneho hniezda - 20 rokov niečomu venujete svoju energiu a zrazu je to preč. Toto však je záležitosť Vašej mamy, nie Vaša, Vy nemôžete niesť zodpovednosť, za to čo ona robí, či urobí! Ona sa s tým musí vyrovnať a prejsť si tým - čokoľvek Vy urobíte, efekt to mať nebude, pretože si ona vnútorne uvedomuje, že skôr či neskôr i tak odídete. (Inak za psychiatra sa neplatí - prepláca zdravotná poisťovňa.) Povedať Vám, čo máte robiť je ťažké, lebo ja trochu z Vášho "listu" cítim, že sama ešte celkom nie ste pripravená odísť. Skúste sa naplno zamerať na hľadanie práce - príjem Vám zapezpečí ďalšiu možnú nezávislosť, venujte s viac svojmu priateľovi, choďte spolu von, venujte sa záujmom a nenechajte sa zaťahovať do pseudorozhovorov a vydieraní s mamou. Prespite občas u priateľovej rodiny (i keď majú plno), prípadne u kamarátky, nech si všetci zvykajú na odlúčenie. Uistite mamu, že ju máte rada, ale nesnažte sa ospravedlňovať a argumentovať za svoje konanie. A pokúste sa ju presvedčiť pre tú návštevu psychológa, či psychiatra. A Vy sama sa tiež môžete ísť poradiť i osobne. Držím palce!