Adopcia
Dobry den,
mam 23rokov a som velmi zufala.. Som v 20tyzdni tehotenstva, uz mam doma dcerku, ktora ma 1rok a 8mesiacov.. Dcerku mam s jednym byvalym partnerom, druhe dieta cakam s inym byvalym partnerom.. S otcom mojej dcerky vychadzam, no s druhym byvalym partnerom nevychadzam vobec, akokolvek sa snazim byt priatelska, vo vsetkom sa dohodnut ohladom druheho dietata, neda sa to, on je neustupcivy, tvrdohlavy a mne to robi zle, uz som uvazovala aj nad samovrazdou, dohnal ma uplne k zufalstvu.. Rozisiel sa so mnou, ponadaval mi, neskor mi pisal na socialnej sieti pre mna strasne veci, vyhrazal sa mi ze povie mojej matke jednu vec, o ktorej som mu povedala lebo som mu doverovala... Stale ma len obvinoval ze je vsetko moja vina.. O dietati, ktore s nim cakam povedal ze to moze byt jeho jedine dieta, tak on sa rozhodne ako sa bude volat, priezvisko chce aby bolo po nom, ked pocul ze chcem dat moje priezvisko tak povedal ze nech na to zabudnem a nech mi nej... (nebudem vulgarna).. Ja viem, ze to pre niekoho moze byt trosku smiesne ze ma to tak moc trapi, ale mna to dohana k sialenstvu.. Porobil mi tolko psychickej zatazi, tolko som sa uz ako tehotna naplakala, kolkokrat som sa az zasla a nemohla sa nadychnut... Neznasam ho, nechcem ho uz nikdy vidiet, uz len predstava ze bude navstevovat svoje dieta u mna doma ma desi... Neda sa s nim na nicom dohodnut, vsetko musi byt len po jeho.. Otehotnela som s nim necakane a neplanovane, chcela som ist na interrupciu, ale nasluboval mi hory-doly, slubil ze sa zmeni.. A dockala som sa rozchodu.. Potom uz na interrupciu bolo neskoro, ja sa na druhe dieta este necitim, netesim sa na to dieta, necitim ziadne city k nemu, ked ma kopne, nic to so mnou nerobi... Bojim sa, ze to dieta nebudem mat dostatocne rada.. Matka o adopcii nechce ani pocut, tesi sa kedy sa konecne narodi.. No mna uz len ta predstava vytaca.. Niekedy mam pocit ze adopcia je najlepsie riesenie, ze sa mi ulavi a nemusim sa bat ze by som tomu dietatku ublizila kedze k nemu neprechovavam takmer ziadne city, iba ho respektujem.. Ale niekedy zas cely den preplacem, lebo aj napriek tomu ze to male "nemam rada", chybalo by mi, resp. si neviem predstavit ze by som ho musela dat prec.. Bojim sa ze aj ked by mi to mozno ulavilo od psychickej zataze a problemov ktore s byvalym mam, po case by som to zacala lutovat..... Co mam robit?? Je mi z toho na nic, nebavi ma ani zit, lutujem kazdy den ze som nesla na tu interrupciu.. Dcerke sa nemozem naplno venovat, pretoze toto ma ubija.. Prosim pomozte mi :((((((((
Mgr.Zajic [Psycholog] otázka, kterou kladete, je velmi komplexní. Nelze na ni odpovědět v internetové poradně. Nápad s adopcí je ve Vaší situaci relevantní. Otázkou je právní ošetření celého procesu, pakliže otce uvedete jako otce, bude patrně muset s adopcí souhlasit. Otec se však dle mého názoru uvádí až u porodu. Doporučuji vám kontaktovat soc. oddělení péče o rodinu, ideálně pracovnici, která se zabývá adopcemi. V Čechách jde o oddělení městských úřadů. Možná na některou bude mít kontakt Vaše dětská lékařka, většinou jsou v kontaktu se soc. oddělením. Tam Vám jistě poskytnou nejen podrobné informace o celém postupu, ale snad budou mít kontakt i na psychologa, který by se Vám bezplatně mohl věnovat. V Čechách existují poradny pro manželství a rodinu, které jsou bezplatné. Tedy, zcela jistě kontaktujte některého psychologa, abyste na vše nebyla sama a konzultujte konkrétní možnosti a postupy s někým, kdo problematiku adopcí zná z právní stránky. Doporučuji s ani jedním příliš neotálet. Budu Vám silně držet palce.