Úzkost, promarněné mládí
Dobrý den, začal bych zestručněním svého života.
Je mi 22 let a studuji vysokou školu, žiji v dobrovolně-nedobrovlné sociální izolaci.
Od mala jsem byl plachy, bezbranný typ. Už v první třídě mě napadal jeden spolužák (fyzikcy) a ja už se tehdy citil bezbranně a neuměl se bránit a to i přesto že jsem byl větší a silnější.
To pak odeznělo co se mě zastal kamarád a nakonec jsme s oním klukem stali velmi dobří kamarádi. Rodičům sem se jako malý se vším svěřoval, byl sem hodný empatický kluk, ale postupně se začala objevovat jistá úzkost z interakce z okolím.
Tím myslím jakkoliv se projevovat (vykonávat činnost, projevovat emoce atd..) Úzkost ve mě vyvolálo i z ostatními spolužáky provozovat sport v rámci Těl. výchov. Cítil sem hloupě svěřovat se rodičům nebo komukoliv s mými problémy atd.. Takže jsem v sobě dusil a začal pochybovat jestli mě má někdo rád a jestli já mám rád někoho.
Začal sem svůj život trávit pasivně a virtuálně na PC. Už tehdy kolem 12 let sem si to vyčítal že marním život, že bych radši trávil čas s kamarády ze školy, ale nevědel sem jak se mimo školu začlenit atd.
Vždycky sem si říkal až potom ... to příjde.. Postupně se stal PC náplní mého života a pociťoval sem jako by se moje lidskost vytrácela, ale místo toho abych přestal a snažil se stím něco dělat sem raší pokračoval a snažil se tento pocit zničit (útěěk z reality) Poté jsem PC propadl úplně, výdy sem si říkal že je na čase žít, ale závyslost je svině. Ovšem xx krát sme to vypnul a chtěl se začlenit, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlal.
Tímto pasivním životem jsem si hromadil problémy Jenže nastoupilo těžké akné a já si říkla že mě žádná chtít nebude a chodit ven mi dělalo víc a víc problémy. Dokonce pro mě bylo problém hrát si venku před domem, dnes mám občas probl=my jít posekat zahradu stím že mě někdo uvidí co si mě myslí a ýe to třeba dělám špatně. Postupem se tento stav začal zhoršovat a já více a více unikal z reality.
No teď je mi to všechno líto, vyčítam si že jsem promarnil život, že nejsem schopný nějak začít žít jako normální člověk. Že jsem pochyboval a pochybuju jeslti mám vůbec někoho rád (i rodinu). Ve společnosti sem byl v celku rád když mě tam někdo donutil jít (letní tábor, chata atd.) a nechtěl sem jít domů zase živořit.
Trápí mě že nějak nedokážu uvěřit na změnu k lepšímu. Rady typu najdi si přítelkyni asi těžko, jelikož mám natolik potlačené emoce a city že je nedokážu projevit natož cítit. V podstatě jsem už v polovině střední školy rezignoval na život.
Problém že ani sám sebe si kvůli tomu nedokážu vážita mít se rád. Už sem i nad ukončením své existence. V podsttě je tato myšlenká poslední roky v pozadí.
Obracím se ani ne tak pro pomoc jako spíše o názor jeslti jste v raxi narazili na člověka s podobným problémem, který to řesil a vyřešil. Prípadně se omlouvám za překlpy a chaotickou chronologii.
Mgr.Vrankova [Psycholog] Pekne ste popísal, že tie pocity ste potlačil. To teda znamená, že ich máte niekde vnútri, len ich treba dostať na povrch. To může byť niekedy ťažké, najma ak ste si zvykol takto fungovať a ešte z toho máte aj nejaký profit. Život ste určite nepremárnil, máte všetko pred sebou. Celkovo obdobie dospievania býva často ťažké a mnoho vecí sa vykryštalizuje, keď človek prejde do pracovného života, kde sú iné nároky, iné hodnoty, postoje.
Jedna stránka počítača može byť, že aj cez neho můžete nadviazať nejaké kontakty. Komunikácia takto menej osobná může na rozbeh pomocť. Na druhej strane je však Vaša závislosť na počítači, čo je normálne psychické ochorenie, takže nemusí byť tak ľahko voľou zvládnuteľné. Ste v tom zamotaný, pretože Vaša "utiahnutosť" podporuje závislosť a zasa naopak. Keďže ako píšete to už trvá dlho, vzorce Vášho správania a myslenia sú už asi dosť pevné, preto by som Vám odporučila zájsť buď individuálne za psychológom, alebo nájsť vo Vašej blízkosti centrum, kde sa liečia i nelátkové závislosti /kam patrí počítač/ a začať takýmto spůsobom. Može to pomocť aj v tom, že stretnete ľudí s podobnými ťažkosťami - a to sa všetko zvláda ľahšie.
Jednoduchá rada na Vaše ťažkosti nie je, je to cesta pred Vami, ale verím že ju zvládnete, keďže v iných oblastiach ste zjavne dobrý - nebojte ani v tomto sa nestratíte, len potrebujete pomoc. Držím palce!